Dlouhá cesta z Prahy do Hanoje byla za mnou a já se ocitla v úplně jiném světě. Přistání v hlavním městě Vietnamu ale nebylo koncem dobrodružství – naopak, právě teď začínala ta nejnapínavější část. Od prvních kroků po letišti jsem začala zjišťovat, že tady budou věci fungovat jinak, než na co jsem zvyklá. A ještě dřív, než jsem dojela do hotelu, mě čekala řada překvapení.
18. srpna jsem v odpoledních hodinách dorazila na mezinárodní letiště Noi Bai v Hanoji. Nejprve mě čekala imigrační kontrola – předložila jsem pas a vízum, které jsem měla jen v mobilu. Úředník se na něj podíval sotva pár sekund, ani pořádně nezkontroloval jméno či dobu platnosti, a hned mě pustil dál.
Když jsem čekala u pásu na kufr, okamžitě jsem pocítila, jak odlišný je asijský vzduch – těžký, hutný, vlhký a horký. Po šestnáctihodinovém letu jsem byla unavená, tělo se potilo i při stání a nedokázalo se tak rychle vyrovnat s klimatickým šokem. Vyšla jsem ven a poprvé se nadechla vietnamského vzduchu.
Před východem na mě okamžitě začali mířit Vietnamci s nabídkami odvozu. Věděla jsem, že jde o předraženou turistickou past, a tak jsem všechny odmítala a snažila se najít klidnější místo, odkud bych si mohla objednat taxi přes aplikaci Grab. Grab se tu stal mou každodenní záchranou – používám ho prakticky nonstop, a proto mu věnuji samostatnou kapitolu. V té chvíli jsem ale ještě úplně nevěděla, jak přesně funguje. Když jsem zadala adresu hotelu, aplikace mi napsala, že aktuální místo není vyznačeno jako pick-up point. Byla jsem zoufalá – do toho mě neustále oslovovali lidé s nabídkami odvozu a jeden muž mi dokonce koukal přes rameno do mobilu. Když zjistil, že hledám taxi přes Grab, nabídl, že mě sveze za nižší cenu, než ukazovala aplikace. Nakonec jsme se dohodli a já s ním odjela.
Po cestě k autu jsem se zeptala, zda mohu platit kartou, protože jsem neměla hotovost. Odpověděl, že ano, a tak jsem nastoupila. Krátce po vyjetí mi však přes Google překladač (který tu používám opravdu často, protože angličtina je mezi místními minimální) vysvětlil, že karty nejsou přijímané kvůli častým podvodům. Prý mě odveze k bankomatu, kde si vyberu peníze, a ujistil mě, že tam nebude žádný poplatek. Na výběr jsem neměla – už jsme byli na dálnici.
Za chvíli jsme přijeli k mýtným závorám. Znovu se mě zeptal, jestli nemám hotovost na dálniční poplatek. Když jsem mu řekla, že ne, zaplatil to za mě s tím, že částku připočte k ceně jízdného. Krátce nato jsme zastavili u bankomatu a já zůstala v šoku. První setkání s vietnamskými bankovkami! Bankomat nabízel výběr od 500 000 do 10 000 000 VND. Vybrala jsem si tehdy nejnižší částku – 500 000 VND (cca 400 Kč) – ale zaplatila jsem k tomu 60 000 VND poplatek (asi 48 Kč). Řidič mě přitom přesvědčoval, že je bankomat bez poplatku. No, aspoň jsem měla peníze a mohli jsme pokračovat.
Po pár minutách řidič telefonoval a pak mi oznámil, že má porouchané auto, ale že mi sehnal náhradní taxi. Začala jsem mít strach, kam mě vlastně veze, ale nakonec mě dovedl k normálnímu autu, kde seděla paní řidička a další pasažér. Až později mi došlo, že šlo nejspíš o jejich domluvu – více cestujících v jednom autě je pro ně jednoduše výhodnější.
Paní taxikářka byla moc milá a snažila se mluvit anglicky. Slovíčka znala, ale její výslovnost byla tak odlišná, že jsem rozuměla sotva třetinu. Přesto jsme si nakonec rozuměly, a dokonce si mě přidala na WhatsApp. Po pár týdnech se mi ozvala, jak se mi ve Vietnamu daří. Po příjezdu k hotelu se snažila vyjednat mi lepší cenu ubytování, a dokonce s recepční řešila možnost, že bychom zrušili rezervaci přes Airbnb a dohodli se přímo. Nakonec to nevyšlo – storno poplatky na Airbnb by převýšily úsporu z přímé rezervace.
Když jsem konečně dorazila do hotelu, měla jsem pocit, že za sebou mám už polovinu vietnamského dobrodružství – a přitom to byl teprve začátek. Zkušenost s první cestou, s taxikáři i s místními bankomaty mi ukázala, že na mě čeká úplně jiný svět, kde se budu muset hodně učit a zvykat si. A hned při prvním výjezdu do ulic Hanoje jsem pochopila, že město samo bude největším kulturním šokem ze všech. O tom ale až v dalším dílu.
