Po prvním kulturním šoku a záplavě nových vjemů při příjezdu do Hanoje jsem se těšila, až konečně vyrazím ven a začnu město opravdu poznávat. Čekala jsem procházku plnou zajímavých zákoutí, netušila jsem ale, že mě čeká mnohem větší dobrodružství – hned při prvním přecházení křižovatky.
Druhý den, když jsem si po dlouhém letu konečně odpočinula, jsem nepociťovala ani jet lag. Naopak – byla jsem plná očekávání a nadšení z objevování nového města. Rozhodla jsem se vyrazit pěšky k nejbližší památce, k Chrámu literatury. Čekala mě sedmikilometrová cesta a já vůbec netušila, jak náročná bude.
Pořád jsem nebyla zvyklá na těžký, vlhký vzduch, takže se mi dýchalo velmi špatně. Google mapy mě navíc vedly přes šestiproudé silnice, kde jsem byla jediný chodec široko daleko. Říkala jsem si, jestli něco nedělám špatně. Brzy jsem pochopila, že Hanoj není zrovna uzpůsobená pro pěší – místní chodí pěšky jen výjimečně a na krátké vzdálenosti. Většina lidí jezdí na motorce, někteří autem a jen občas potkám cyklisty. Pro kolemjdoucí jsem tak byla skoro atrakce – nejen proto, že jsem šla pěšky po rušné silnici, ale i kvůli mému evropskému vzhledu. Lidé mě sledovali a já měla obavy, jestli nedělám něco špatně.
Největší výzvou se stalo přecházení šestiproudé silnice. Nebyla jsem si jistá, jestli tam vůbec můžu procházet, jestli mě třeba Google navedl omylem špatně, a že budou řidiči naštvaní. Nebyl tam žádný přechod, tak jsem se postavila mezi dav motorek a aut, čekala na zelenou a vyrazila s nimi stejným směrem. Vyšlo to. Zvládla jsem první křižovatku ve Vietnamu.
Postupně jsem přišla na to, že tady se dá přecházet skoro kdekoliv a kdykoliv. Semafor není nutný – vše funguje na jakési neverbální „dohodě“. Stačí odhadnout vzdálenost a rychlost přijíždějících vozidel, udržet oční kontakt s řidiči a případně zvednout ruku, aby vás zaznamenali. Oni si vás buď objedou zepředu, nebo zezadu, a vy mezi nimi prostě pomalu projdete. Bylo to stresující, ale postupem času se to stalo běžnou součástí mého dne.
Ani po zdolání první křižovatky moje dobrodružství neskončilo. Hanoj totiž opravdu není pro chodce. I když se někde chodník objeví, bývá plný zaparkovaných motorek, stánků, obchůdků nebo plastových židliček, na kterých Vietnamci rádi posedávají. Takže jsem většinu cesty šla po silnici, kde jsem musela neustále dávat pozor na proud motorek.
Cestou mě zaplavovaly stovky nových vjemů – stánky s exotickým ovocem, vůně prádelen, obchody s oblečením, restaurace, pouliční jídlo, prodejci masa… Všechno působilo tak odlišně, přeplněně a zajímavě, že jsem nevěděla, kam dřív koukat. Do toho jsem musela sledovat, kam šlapu, abych nezkřížila cestu motorkám, a pořád jsem cítila těžký, vlhký vzduch.
Když jsem konečně dorazila k Chrámu literatury, byla jsem úplně vyčerpaná. Naštěstí tam panoval větší klid – nebylo tam tolik lidí, protože vstup byl placený (70 000 VND). Potkala jsem tu i více cizinců, takže jsem se necítila tolik nápadná. Chrám mě nadchl. Krásné zahrady s jezírky, interiér v červeno-zlatých barvách, zdobený draky a ornamenty. Bylo to poprvé, co jsem viděla asijskou architekturu, a byla jsem ohromená. V chrámu stálo několik velkých zlatých soch Buddhy, obklopených dary v podobě ovoce, před nimiž se modlili mladí lidé. Přemýšlela jsem, jak silná tu asi víra je, i mezi mladou generací. Později jsem zjistila, že tohle místo má specifický význam – protože je zasvěcené literatuře a vědění, chodí sem mladí prosit o úspěch ve škole.
Chrám byl také plný soch želv. To mě zaujalo natolik, že jsem si o nich dohledala více informací. Ukázalo se, že želva je jedním ze čtyř posvátných zvířat Vietnamu a symbolizuje mimo jiné moudrost.
Po odpočinku v chrámu jsem se vydala zpět, ale natolik unavená, že jsem okamžitě zavrhla původní plán dojít pěšky. Objednala jsem si svou první jízdu na Grab motorce. Pohled na dopravní chaos z motorky mě definitivně přesvědčil o jedné věci – i když jsem původně plánovala, že tu budu jezdit sama, rychle jsem se rozhodla, že ve Vietnamu řídit nebudu.
Cesta k Chrámu literatury pro mě byla první velkou zkouškou v Hanoji – naučila mě dýchat v těžkém vzduchu, přecházet rušné silnice a vnímat chaos jako součást místního života. Domů jsem se vracela unavená, ale s pocitem, že jsem zase o krok blíž tomu městu porozumět. A už další den mě čekalo něco úplně jiného – poprvé jsem vstoupila do kanceláře, kde měla začít moje stáž, a potkala manažerku, která mě hned překvapila svou přátelskostí. O tom ale už v dalším díle.
