Infografika o vietnamštině
Vietnamština je jediný z „východoasijských jazyků“, který používá latinku, všechny ostatní jazyky, jako například čínština, japonština nebo korejština používají jejich vlastní, znakové písmo. Vietnamština dříve používala čínské znaky, ale to se později změnilo a od roku 1945 je latinka uzákoněná, jako jediné a oficiální písmo. Vývoj latinky byl velice složitý a šel by na něj napsat celý článek, a tak vám dnes jen řeknu, že velký vliv na latinizaci vietnamštiny měla Francie a vietnamští intelektuálové, kteří se snažili přiblížit se západu.
–
A jaký že je vlastně vietnamština jazyk? Vietnamština je tonální a analytický jazyk. Analytický jazyk je takový jazyk, který nepoužívá skloňování a časování slov, a gramatické funkce jsou tedy vyjádřeny jenom pomocí slovosledu a tzv. funkčních slov, jako jsou například některé částice, elementy aj. Například slovesa se tedy nijak nemění ani v minulém, a ani v budoucím čase. Stačí prostě před sloveso dát dvě písmenka a je to – đã, pokud chceme vytvořit minulý čas a sẽ pokud chceme budoucí. Tady je vidět velká odlišnost od češtiny, která naopak vyjadřuje gramatické funkce skoro jenom pomocí skloňování a časování.
Tonální jazyk znamená, že se v tomto jazyce pracuje i s výškou, respektive tónem slova. Slova se stejnými hláskami, ale jinými tóny, mohou mít zcela jiný význam. Například slovo ban může s různými tóny znamenat buďto kamarád, prodat a nebo stůl. Zajímavé, že? Tónů má standardní vietnamština celkem 6 a právě naučit se vyslovovat a správně slyšet tyto tóny bývá pro cizince to nejtěžší. Za standardní vietnamštinu se považuje vietnamština používaná na severu Vietnamu. Vietnamština ve středu a na jihu Vietnamu se v mnohém liší a mluvíme tak o středním a jižním dialektu. Dialekty nepoužívají všech 6 tónů a dochází i k jiné výslovnosti hlásek. Tento střední a jižní dialekt může být velmi obtížný pro cizince, kteří nemají vietnamštinu jako mateřský jazyk, ale matoucí může být i pro Vietnamce žijící na severu Vietnamu. Pokud se ocitnou ve středu nebo na jihu Vietnamu tak si musejí na tento dialekt zvyknout, protože pro ně prostě není přirozený.
–
Jak jsem již řekl, tak vietnamština používá latinku, která je ale obohacená o některé speciální znaky. Těchto speciálních znaků je několik – první, které bych zmínil, je diakritické znaménko zavřenosti. Zavřenost se značí stříškou a používá se pro samohlásky o, e a a (ô, ê, â). Tyto hlásky se vyslovují tak, že se rty téměř uzavřou a vysloví se daná hláska. Dalším znakem je diakritické znaménko vyjadřující krátkost. Krátkost se značí půlměsícem a používá se pouze pro samohlásku a (ă). Třetím znakem je diakritické znaménko nezaokrouhlenosti. Nezaokrouhlenost se značí „čárkou“ navazující na samohlásku a používá se pro samohlásku u a o (ư, ơ). Vyslovují se tak, že při vyslovování těchto hlásek rty nezaokrouhlíme, ale necháváme je rovné.
–
Vietnamská slovní zásoba je velice ovlivněna tou čínskou, a to hlavně kvůli tisícileté nadvládě Číny nad Vietnamem. Vietnamská slovní zásoba tedy obsahuje některé čínské slova a také slova, která vznikla smísením čínštiny a vietnamštiny. Kromě Číny byla také vietnamská slovní zásoba ovlivněna Francií, která kolonializovala Vietnam po více než 70 let. Například slovo cà phê je přejato z francouzštiny, a našly by se určitě i další příklady.
