Po prvních dnech seznamování se s Hanojí přišel okamžik, na který jsem byla opravdu zvědavá – začátek samotné stáže. Byla jsem plná očekávání, jak budou vypadat kanceláře, jací budou moji kolegové a hlavně, jaký dojem udělá moje nová manažerka. Místo klasického open space mě ale čekalo něco úplně jiného…
Moje manažerka se mnou byla v kontaktu hned po příletu. Byla ochotná mi se vším pomoci a poradit a už od začátku jsem z ní měla dobrý pocit. Domluvily jsme se, že 19. srpna v 9:30 se sejdeme před naší kanceláří a ukáže mi, jak se do budovy dostat. Ráno jsem si objednala Grab a za patnáct minut byla na místě. Nečekaly mě ale klasické kanceláře, jak jsem si představovala, nýbrž komplex vysokých, moderních panelových domů.
Manažerka Trinh dorazila vzápětí – a byla pro mě velkým překvapením. Vypadala velmi mladě, skoro jako usměvavá dívka, které bych rozhodně nehádala třicet let. V tu chvíli ze mě spadl všechen stres, protože působila neskutečně mile a přátelsky.
Společně jsme vešly do budovy, kde mě každé ráno vítala výrazná jasmínová vůně a silně klimatizovaná recepce. Zabezpečení bylo ale první dny pořádný oříšek. U prvních dveří musím zadat kód, aby mi je kolegové otevřeli – a i když někdo přede mnou dveře odemkne, nesmím jít s ním, ale musím počkat, až se zavřou, a zadat kód sama. Jinak by mi totiž nefungoval výtah do našeho patra. Poté čekám na jeden ze šesti výtahů a musím najít osmé patro, které se mezi dalšími devětatřiceti snadno ztratí. Tam mě čekají další dveře s kódem – poslední krok do naší kanceláře, která je vlastně byt 1+kk přestavěný na pracovní prostor.
Uvnitř mě přivítali tři kolegyně a dva kolegové. Trinh mě vyzvala, ať se představím – hned jsem si všimla, že její způsob zadávání úkolů je velmi přímý. Řekla jen: „Tak se představ.“ U nás by se to spíš formulovalo jako: „Mohla by ses nám teď představit?“ Nebylo to ale nepříjemné ani necitlivé, spíš stručné a efektivní. Brala jsem to tak, že to může být jazyková bariéra a že v angličtině je pro ni jednodušší vyjádřit se takto přímo. Sama jsem o sobě řekla pár vět a pak mi Trinh představila své kolegy. Ti však anglicky uměli jen minimálně.
Na oběd mě Trinh pozvala do jedné z místních restaurací. Bylo to velmi milé gesto, jen mě překvapilo, že ostatní nejdou s námi. U tak malého týmu jsem čekala, že budou jíst spolu. Později jsem zjistila, že spolu skutečně obědvají, ale většinou v kanceláři u svého doneseného jídla.
Oběd s Trinh byl skvělý. Učila mě, jak správně držet hůlky, vyprávěla mi o své rodině, chtěla se se mnou fotit a nabízela, že se mnou ráda kdykoli něco podnikne. Požádala mě také, jestli bychom spolu mohly často mluvit anglicky, aby se v ní zlepšila. Celkově působila mnohem otevřeněji, kamarádštěji a osobněji, než na co jsem byla u manažerů v Česku zvyklá.
Po obědě jsem jí řekla, že se chci projít po okolí. Měla jsem ještě dost času – polední pauzy tu trvají celou hodinu a půl, od 12:00 do 13:30. Trinh se mezitím vrátila do kanceláře. Tehdy jsem ještě nechápala, proč lidé raději netráví pauzu venku a proč je tu obědová pauza tak dlouhá.
První den v kanceláři mě sice překvapil svou neformálností a osobním přístupem, ale zároveň mi ukázal, že mě čekají úplně nové zkušenosti – a nejen v práci. Už druhý den mě totiž Trinh vzala na akci, kde jsem měla poznat, co ve Vietnamu znamená „hodně lidí“. A věř mi, že jsem si pod tím do té doby představovala něco úplně jiného…Toto odhalení budu blíže popisovat v dalším díle.
