Po náročné cestě z letiště jsem si musela dát za pravdu lidem, kteří mě v Česku varovali, že jakmile místní uvidí, že jsem Evropanka, budou se snažit ze mě vytáhnout peníze a ceny pro mě budou vyšší než pro místní. Tento pocit mě zpočátku provázel, i když se časem změnil – více o tom píšu v kapitole Pocity a postřehy po měsíci ve Vietnamu.
První šok pro mě bylo zjištění, že tu skoro nikdo neumí anglicky. Ani taxikáři na letišti, kteří denně jezdí s cizinci. Na druhou stranu jsem ocenila, že se alespoň snažili – používali Google překladač, byli milí a hovorní. Už cestou z letiště se mnou chtěl pan řidič konverzovat a později i paní taxikářka, která angličtinu ovládala o něco lépe. Vyprávěla mi o svých tipech na výlety, o své předchozí práci, o synovi i různých osobních věcech. Pořád se usmívala, a dokonce mi dala kontakt na WhatsApp, abych se na ni mohla kdykoli obrátit. Stejně přátelská byla i paní recepční v hotelu – usměvavá a ochotná.
Hned při příjezdu mě ale překvapila jedna praktická věc: při placení kauce na recepci nešlo zaplatit mobilem. Naštěstí jsem měla po ruce kartu, se kterou to šlo bez problémů, i když jejich platební terminály vypadají úplně jinak než u nás. Jsou větší, karta se musí vždy zasunout dovnitř a vytiskne se z nich velký, po stranách děrovaný paragon. Také jsem si musela zvyknout na to, že při platbě kartou (která je tu opravdu omezená a většinou možná jen v hotelech či velkých supermarketech) se karta předává přímo prodavačce nebo recepční, která platbu sama zpracuje.
K mým prvním dojmům patřilo i místní podnebí. Nejen jiný, těžký a hutný vzduch, o kterém jsem už psala, ale také neustálé šero. Hned první dny byly šedivé, dusné a bez slunce – jako by vzduch jen seděl. Přesto bylo horko a vlhko. Navíc se tu stmívá brzy, kolem sedmé hodiny večer. Teď je září, tak uvidím, jestli se to během roku změní.
Když jsme přijížděli k hotelu, už se stmívalo. V tu chvíli začalo všechno kolem doslova zářit – blikající ozdoby stánků, barevné nápisy obchodů, bannery lákající k nákupu. Všude bylo moře světýlek, ruch, lidé, pouliční prodejci, a hlavně neuvěřitelně hustý provoz. První cesta Hanojí vyšla na dopravní špičku, takže to město přede mnou doslova ožilo. Neustálé troubení, popojíždění, kličkování mezi auty a motorkami… Byla jsem tím vším úplně zahlcená a nevěděla, kam se dívat dřív. Myslela jsem si, že jsme v centru – ale už po pár dnech mi došlo, že taková je celá Hanoj. Všude je toho strašně moc: obchodů, lidí, stánků, pachů, motorek, světel, ruchu i troubení.
První dojmy z Hanoje byly plné chaosu, šoku i úsměvů. Bylo to vyčerpávající i fascinující zároveň – a já věděla, že mě čekají dny, kdy město poznám z úplně jiné perspektivy. Druhý den jsem se proto rozhodla na vlastní pěst vyrazit k jedné z jeho nejznámějších památek, k Chrámu literatury. To už ale byla výprava, na kterou nikdy nezapomenu.
